Dovolím si hned zkraje napsat, že čs. reprezentační team nezklamal...Napoví to pohled zpět - ME v r.2000 - Uden, Holandsko - 2 čs. běžci "dali" přes 200 km, ME v r.2001 - Apeldoorn, Holandsko - nikdo nepřekonal tuto hranici. A letos... hned 4 běžci.

Přitom podmínky pro zaběhnutí výborných výkonů nebyly vůbec ideální - pozdní termín, skoro 14 hodin tmy, mlha, vlhko, nevlídno.Trať příšerná - okruh mezi paneláky, kdy člověk občas dostal do nosu "pecku" z páchnoucích kontejnerů místního sídliště, nerovnosti na asfaltu, dlažba, převýšení, spousta ostrých zatáček, místy úzká trať.Prostě ďábelské běhání po brněnské čtvrti Vinohrady.

Určitě svou roli sehrálo na slušné výkony domácí prostředí a snaha "ukázat se" doma. Velmi nám všem Čechům pomohlo povzbuzování mého fanklubu z mé školy a za to jsem jim vděčný.Studenti si odvezli nezapomenutelný zážitek na celý život, viděli, co všechno může člověk dokázat, když něco dělá zcela naplno.

Honza O. si udržuje stále vynikající formu a udělal si bezva osobáček, přes 227 km.

Jak hodnotím sebe?

Asi jsem trochu zaplatil nováčkovskou daň, měl sice hodně a kvalitně natrénováno, ale už dávno vím,že psychika dálkového běžce je mnohdy prvořadá...Už týden před startem jsem velmi špatně a málo spal, pořád mě budil průběh závodu, nechtěl jsem zklamat, protože šlo o můj 1. oficiální start ve výběru ČR, ktomu trochu problémy v zaměstnání, bez udání důvodu mi hlavní sponzor těsně před závodem uzavřel finanční kohoutek...Nějak se toho sešlo více.

Proto jsem velmi rád, že jsem zaběhl  solidně a dostal se těsně pod 204 km, čili k hranici mého dosud nejlepšího výkonu při 24hodinovce. Na lepší výkony si počkám, protože "kdo si počká, ten se dočká".Důležité, že běhám vyrovnaně a stabilně, bez výkyvů, není problém "přelézt" dvoustovku. Před 2 lety jsem ještě ani pořádně nevěděl, že nějaký ultramaraton existuje, tak nemůžu chtít hned všechno. Absolvoval jsem zatím 7 těžkých ultraběhů a ani jednou nevzdal a vždy velmi dobře obstál.

     Co mě na ultra fascinuje, je jasné - drsná náročnost, férovost, poctivost, závod se nedá nikdy vypustit a odfláknout.V dnešní době, kdy "fair-play" se moc nenosí v žádné sféře života, jsme takovým ostrůvkem, zvláštním světem, který mně imponuje a naplňuje...Pomalu a jistě jít za úspěchem a hlavně - vše záleží jen a jen na mně.

Nejen můj doprovod, ale i další byli skvělí - trenér Miloš Š., šikovný masér Roman P., hecíř a "maskot" Franta B. atd.

Jako vždy u těchto běhů - závěrečná hodinka byla nejhezčí. Konečně bude konec .Už vím, že jsem nezaběhl špatně, lidé ze sídliště nás jdou po nedělní snídani povzbudit, vytvoří špalíry a tleskají nám, skvělá moderátorka nás ještě hecuje na poslední kiláčky, smutný Jarda Kaše nám blahopřeje a tečou mu slzy. Na jeho místě bych bulil taky. Má u mě velký obdiv za titul mistra světa ve veteránech letos na "stovce". Obejmu Vilmu při posledním kolečku, běžím kus s naší státní vlajkou, jsem taky naměkko, "dvoustovku" oslavím s mým fanklubem trochou vína a chci si to všechno jen normálně lidsky užít, třeba jen krátkou chvilku.  Nějak ztrácím motivaci si třeba vylepšit osobák o 1 km či ještě o něco více.Já v tuto dobu už svůj úkol totiž splnil. Třeba jsem nezazářil, ale i nezklamal. Snad mi to Miloš či Franta u konce prominou, "mačkali" mě ale znamenitě. Závěrečné 2 hodinky běhu mě nějak všechno znervózňovalo, nechtěl jsem už nijak radit, chtěl jsem mít jen klid pro sebe a svou těžce zkoušenou duši a tělo.

A závěrečný gong - pokládám tácek s mým číslem na zem (posloužil pro doměření vzdálenosti), pogratuluju si s jedním Slovákem a Bělorusem, co skončili na stejné metě. Cestou zpět vidím na dálku Miloše, tak najdu sílu se ještě k němu rozeběhnout a padnout mu do objetí. Dostane chlapskou pusu.

     Přestože jsem se o svůj úspěch zasloužil hlavně já sám, patří vám všem, co jste mi pomáhali v Brně, ale především doma při přípravě velký dík...

P.S. I naše běžkyně byly skvělé...Bravo Martino, Dášo, Míšo a další....!!!!